Byl to tehdy jeden z největších šoků naší populární hudby, po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích Karla Gotta v anketě Zlatý slavík mu tuhle nejprestižnější hudební cenu Československa vyfouknul plachý brýlatý outsider, zpěvák Miro Žbirka z Bratislavy. Psal se rok 1982, Meky zažíval svou vlastní beatlemánii, psal hity, které žijí doteď. Mimo reflektory měl za sebou už řadu bolesti, před sebou měl dlouhou cestu plnou zvratů až k natáčení ve vyhlášených studiích Abbey Road. Co všechno potkalo Mekyho Žbirku od chvíle, kdy poprvé vzal do ruky kytaru, až do momentu, kdy svůj život odhalil filmařům? Býval dlouhovlasým rockerem i britským elegánem, ještě před plnoletostí hrával jako námezdní muzikant v cizině, zažil ztrátu bratra, vyhazov z kapely, stejně jako davy fanynek, slávu a hudební triumfy, zakusil odchod do ústraní i velký návrat. Jak se vyrovnal s havárií blízké osoby a se svody všemocné komunistické strany v době socialismu? Film režiséra Šimona Šafránka Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. Miroslav Žbirka byl tahounem několika kapel, popularizátorem britské kultury v našich končinách díky původu své matky, dokázal si udržet pozici slovenského hitmakera i po revoluci a vždy se odlišovat od konkurence – například nedávným nahráním dvojalba ve slavném studiu Abbey Road. Jeho loňský odchod ve stále aktivní tvůrčí etapě života představuje nezacelitelnou ztrátu nejen pro naší populární hudbu.
