Současný umělecký šéf Bavorských rozhlasových symfoniků Sir Simon Rattle uvedl na koncertu České filharmonie s mezzosopranistkou Magdalenou Koženou vokální díla terezínských autorů: Hanse Krásy a Gideona Kleina v instrumentaci Jiřího Gemrota. V první části programu zazněly vedle Dvořákovy symfonické básně Holoubek jeho Večerní písně a výběr z Cypřišů. Závěr večera patřil symfonické rapsodii Leoše Janáčka Taras Bulba.
Koncertní program je v přestávce doplněn anglickým rozhovorem generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka s Magdalenou Koženou a Sirem Simone Rattlem.
Vznik dvanácti Večerních písní Antonína Dvořáka na slova básní ze stejnojmenné sbírky Vítězslava Hálka bývá obvykle kladen do června a července roku 1876. Muzikologové však připouštějí, že písně ve skutečnosti vznikly i o několik let dříve. Zároveň nebylo dosud dostatečně doloženo, zda všech dvanáct písní bylo komponováno jako celistvý cyklus, nebo zda vznikaly v časovém odstupu. Všechny jsou strofické s přehlednou fakturou a lze v nich rozeznat vliv německých romantiků, především Schuberta a Schumanna.
Písně Dvořák věnoval svému příteli, barytonistovi Národního divadla Josefu Lvovi. Ten je také s velkým úspěchem provedl – se skladatelem u klavíru –, a to na tzv. Dvořákově večeru v září 1882 v Táboře. Pro stejného interpreta Dvořák také upravil klavírní part dvou písní (Mně zdálo se a Já jsem ten rytíř) pro malý orchestr. Tato verze byla zakrátko poprvé provedena v Praze s orchestrem Národního divadla a dirigentem Adolfem Čechem. Skladatel Jiří Gemrot novodobě instrumentoval další Dvořákovy písně, které Magdalena Kožená s úspěchem uvedla na koncertu v pražském Rudolfinu pod taktovkou Sira Simona Rattlea. Dále rovněž přednesla v Gemrotově orchestrální úpravě Ukolébavku Gideona Kleina a vokální cyklus Hanse Krásy.
Krásovy krátké hudební motivky odpovídají úsečnosti Morgensternových veršů, charakteru parodie dosahuje skladatel kontrasty tónových výšek, glissandy, sordinovanými tóny, zvukomalbou, a také například letmou, avšak zřetelnou narážkou na Debussyho v písni „Koza a slepýš“ nebo na duet „Věrné milování“ z Prodané nevěsty v písni „Ne!“. Skladatel nabídl partituru k vydání vídeňskému nakladatelství Universal Edition – s titulem Čtyři orchestrální grotesky – avšak k tisku nedošlo. Krásův vokální cyklus byl rehabilitován až novodobě.
