Vladimír Vodička stál u založení Divadla Na zábradlí a byl jeho ředitelem po celých 33 let včetně nejzářivější éry této pražské scény v šedesátých letech. V následujícím normalizačním období se divadlo díky jeho zásluze stalo útočištěm pro režimem stíhané režiséry především z oblasti filmu. Vodičkova hudba doprovodila již první inscenaci tohoto divadla "malých forem" Kdyby tisíc Klarinetů (1958), která se stala základem pro pozdější nesmrtelný film se semaforskou poetikou. Skladatelovy melodie byly nedílnou součástí i dalších úspěšných představení Divadla Na zábradlí, z nichž jmenujme například inscenace Jedničky má papoušek (1959), Smutné Vánoce (1960) či recitál Nejlepší ro(c)ky paní Hermanové (1962). Právě šansoniérka Ljuba Hermanová byla nejčastější interpretkou Vodičkových písní a v hudebním pořadu, který vznikl roku 1986 k jeho šedesátým narozeninám, vystupuje hned v několika číslech. Další písně, které Vodička vytvořil v průběhu šedesátých let ve spolupráci s textařem Pavlem Koptou, připomenuli svým pěveckým projevem členové souboru Divadla na Zábradlí všech generací i přizvaní hosté.
