Vyprávění otevřeně rezignuje na velký příběh, a naopak se vydává spíše studií až minimalistického zájmu o všednost. Součástí specifické autorské poetiky je i kolorit, do kterého je příběh zasazen. Zatímco malicherný partnerský otřes se stává středobodem filmu, v pozadí nacházíme postavy, které se vyrovnávají se svými vlastními a mnohdy závažnějšími problémy. Skoro dvě třetiny příběhu se odehrávají v jednom pokoji mezi Jakubem a Annou. Mimo pokoj vstupujeme do světa velkého dění. Všudypřítomní rytíři jsou přitom právě klíčem k celému vyznění filmu. Na metaforické úrovni jsou zpřítomněním právě onoho mužského mýtu. Zároveň působí i jako ironický komentář patosu velkých ideálů. Dramatické napětí nevychází ze střetu postav a prostředí či ze srážky postav samotných, ale z vnitřního konfliktu v sebepojetí hlavní mužské postavy. Krize identity, téma mýtu “chlapáctví” v 21. století, je ještě akcentováno pokusem o reinterpretaci tradičních mužských žánrů jako roadmovie apod.
