1963, 100 min
Godardova cesta k filmu byla vcelku přímá. Začal sice studovat etnologii na Sorbonně, ale seznámil se s Andrém Bazinem, Francoisem Truffautem, Ericem Rohmerem a Jacquesem Rivettem. Píše filmové kritiky a v roce 1959 debutuje filmem U konce s dechem, jenž se stal jedním z nejslavnějších filmů všech dob. V šedesátých letech je Godard snad nejproduktivnějším mladým režisérem a zároveň patří k nejradikálnějším tvůrcům Nové vlny. Ve svých filmech nechává zaznít své politické postoje, a ani postupem doby neustupuje a neslevuje ze svých uměleckých i osobních postojů a názorů.
Jen mimořádně nesáhl Godard ve filmu Pohrdání po vlastní látce a natočil adaptaci stejnojmenného románu italského spisovatele Alberta Moravii. Děj je poměrně jednoduchý: francouzský spisovatel a scénárista Paul Javal pracuje na zakázce pro velké italské studio. Uprostřed práce začne pochybovat, zda se nezaprodal, nezpronevěřil svým uměleckým ambicím a ideálům, které s ním do jisté míry sdílí i jeho žena. Ta začne svým manželem postupně pohrdat. Každá z postav, ať je to spisovatel (Michel Piccoli), režisér (ztvárněný legendou němého filmu Fritzem Langem), producent (americký herec Jack Palance), či symbol krásy a zároveň zbožňovaná ikona (Brigitte Bardotová) reprezentují filmový svět a filmové umění z mnoha hledisek, úhlů pohledů jako zamyšlení nejen nad filmovým průmyslem jako takovým, ale také nad postavením scenáristy a režiséra, jejich vnitřního světa, emocí a příběhů, které vytvářejí a do jisté míry i žijí.
Godard se navrací k archetypům umění – antice, v zemi, kde vznikla, k Vergiliovi a Homérovi, tuto „filmovou antiku“ zde reprezentuje Fritz Lang, jenž hraje sám sebe. Režisér, stejně jako spisovatel, musí vzdorovat síle peněz, což mnohdy znamená nahlédnout do nitra sebe sama.
