2015, 130 min
„Jana jsem poznala jako člověka nesmírně citlivého, vnitřně bohatého a moudrého a trochu jiného, než jak se prezentuje před veřejností,“ vzpomíná režisérka Irena Pavlásková na první setkání s Janem Saudkem počátkem 90. let, kdy o něm točila krátký dokument do cyklu GEN. „Způsob, kterým vystupuje před lidmi, je určitá sebeobrana před světem. Líbilo se mi spojit ty dvě polohy umělce, který má velmi zajímavý život, prožil si své, prošel dvěma totalitami, nacistickou a komunistickou, a přesto zůstal vždycky svůj, nezaprodal se. Zůstal věrný tomu, co jemu se líbí, a dokázal tím oslovit celý svět.“ Vznikl tak příběh okořeněný humorem, protože Jan se humorem obdařen vrchovatě, ale zároveň také film, jehož ambicí bylo poodkrýt tajemství Janovy tvorby, ponořit diváka do bizarního a sugestivního světa žen, které ho obklopují.
„Když mi Irena roli nabídla, řekla mi, že je jen volně inspirovaná panem Saudkem a že si tu postavu můžeme přizpůsobit oproti scénáři podle sebe,“ vzpomíná Karel Roden na okamžik, kdy se s látkou setkal poprvé. „Když jsem si scénář přečetl, pochopil jsem, že ten příběh je přes všechnu autorskou licenci hodně o Janu Saudkovi. Měl jsem představu, že by to mohlo být ještě kontroverznější. Nechtěl jsem hrát „rozšafnýho“ Saudka, který jen baví společnost, a ukázat, že si možná za mnoho věcí, které se mu dějí, i ve vztahu k ženám, může sám. Chtěl jsem, aby se diváci smáli tomu, jak je zábavnej, ale zároveň aby je mrazilo. A Irena byla v té diskusi o pojetí postavy nesmírně vstřícná a otevřená.“ Přesto všechno úplný začátek úplně ideální nebyl. „Já jsem Jana Saudka nijak podrobně nestudoval, nepouštěl jsem si dokumenty s ním, ale samozřejmě jsem o scénáři a postavě hodně přemýšlel. Přesto mi to první natáčecí den moc nešlo,“ přiznává Karel Roden. Musela mu režisérka nějak pomáhat? „Nemusela mi nijak pomáhat, abych se odvázal. Irena mě zná strašně dlouho a ví, že se občas ohradím, někdy zbytečně podrážděně, ale je natolik chytrá, že v tu chvíli se mnou nejde do sporu a nechá mě, až to ze mě vyprchá. Vždycky se domluvíme.“ A výsledek se skutečně dostavil. „Vždycky, když jsem přišel z natáčení, jsem měl pocit, jako by se mi to zdálo. Jako bych byl v nějakém zvláštním transu. Natáčení mě moc bavilo.“ A jak tedy vidí Jana Saudka nyní, s odstupem času? „Myslím, že je to velmi křehký, plachý a zranitelný člověk, který musí stále sobě i okolí něco dokazovat. To, jak se jeví navenek, celá ta „show“, kterou se většinou prezentuje na veřejnosti, chápu jako jeho způsob obrany, ukrývání nějakého hlubšího problému.“
