Bouře

Příběh o lásce a nenávisti, o mstě a odpuštění, vypráví o ztroskotavších na pustém ostrově, na němž žije ve vyhnanství vévoda Prospero s dcerou Mirandou a svým služebníkem Kalibánem, synem čarodějnice Sycorax. Byl to Prospero, kdo magií přivolal bouři, protože se chce pomstít uchvatiteli svého milánského vévodství, jímž je jeho vlastní bratr Antonio, a neapolskému králi Alonsovi, který Antoniovi pomohl. Oba muži nyní bloudí po pustém pobřeží, zatímco po setkání Alonsova syna Ferdinanda s Mirandou vstupuje do příběhu láska... Bouře je poslední velkou hrou Williama Shakespeara a je pokládána za jeho tvůrčí testament. Jsou v ní obsažena všechna základní témata jeho her a postava Prospera bývá vykládána jako dramatikovo alter ego. Derek Jarman připravoval adaptaci Bouře několik let a přepracoval text tak, aby jeho verze nebyla přímočarou adaptací hry. V poznámkách ke scénáři Jarman uvedl: "Doufám, že se mi podaří zachytit něco z tajemství a atmosféry předlohy, aniž bych upadl do teatrálnosti.“
Derek Jarman (1942, Northwood – 1994, Londýn) vystudoval výtvarné umění na Slade School of Fine Art. Jako výtvarník spolupracoval s Kenem Russellem na filmech Ďáblové (1970) a Divoký mesiáš (1972) a zároveň začínal točit první krátké filmy. Jeho celovečerní debut Sebastiane (1976) si získal pozornost jako první britský snímek, který otevřeně zobrazoval gay sexualitu. Další film Jubilee (1978) vstoupil do dějin britské kinematografie jako první punkový filmový počin. Netradiční adaptací Shakespearovy Bouře (1979) si znepřátelil tradicionalistické kritiky a pozici respektovaného režiséra potvrdil snímkem Caravaggio (1986), který získal cenu za zvláštní umělecký přínos na 36. Berlinale. Během natáčení snímku The Garden (1990) se u Jarmana začaly projevovat první známky onemocnění AIDS, jemuž po čtyřech letech podlehl.