Režisér Jiří Krejčík (1918–2013) patřil k tvůrcům, kteří nepřijímali v proměnlivých politických obdobích kompromisy a podařilo se jim uchovat čistý štít i kvalitativně vyrovnanou úroveň tvorby. Proslul svými vysokými nároky, a i díky nim platil za režiséra, který dokázal z herců vydobýt jedinečné a občas i nečekané výkony. Začínal v protektorátní kinematografii jako asistent režie a tvůrce dokumentárních snímků. Jeho hraná tvorba se opakovaně odvíjela v protikladných ideových i hodnotových amplitudách, přičemž často narazil na zeď schvalovacích orgánů. Její jistotou zůstávala civilní moralistní dramata, mezi nimiž vévodí Svědomí (1948) a Vyšší princip (1960) i stále svěží komedie jako Čintamani a podvodník (1964) a Svatba jako řemen (1967). Posledním ze jmenovaných snímků se nejvíce přiklonil od klasické režie k poetice nové vlny, s jejímiž hereckými protagonisty pracoval i na divadle. Po srpnu 1968 pro Krejčíka nastaly těžké časy. Stal se kvůli svým zásadám nevítaným tvůrcem a k režijní tvorbě se dostával s několikaletým odstupem. O to víc se však jeho snímky vymykaly tehdejší produkci. Stačí zmínit burcující alegorii se silným vlasteneckým tónem Božská Ema (1979) a groteskní satiru na pokleslost normalizační kultury Prodavač humoru (1984).
