Životní osud kameramana Stanislava Miloty patří k nejpůsobivějším příběhům naší poválečné filmové historie. Žižkovského frajera a samouka na kameramanské výsluní vynesla nezměrná pracovitost a výjimečná imaginace. Už od patnácti let působil na Barrandově, nejprve jako osvětlovač, pak jako ostřič a švenkr. V první polovině šedesátých let se stal samostatným kameramanem, jenž svěží obrazovou dynamikou pozvedl dnes pozapomenuté snímky Na laně (1963) či Anděl blažené smrti (1965). I proto si jej Juraj Herz zvolil jako kameramana svého legendárního filmu Spalovač mrtvol (1968), jehož mrazivé vizuální ztvárnění patří k nejpozoruhodnějším kameramanským výkonům vůbec.
Kromě vynalézavosti však Stanislavu Milotovi nechyběla ani odvaha a nasazení. Během invaze v srpnu 1968 natočil stovky metrů dokumentárního materiálu, stejně jako v lednu 1969 při pohřbu Jana Palacha, jehož emotivně vypjatý záznam se pokládal dlouhá léta za ztracený. Odveta v podobě okamžitého propuštění z Barrandova při prověrkách a následující zdravotní potíže jeho profesní dráhu ukončily. Po podpisu Charty 77 se s filmovou kamerou rozloučil záznamem tajného bytového představení své manželky, herečky Vlasty Chramostové, Zpráva o pohřbívání v Čechách (1979). Po revoluci působil jako první vedoucí sekretariátu prezidenta Václava Havla, v Radě Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie a Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Stal se laureátem Ceny Františka Kriegla a nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.
