Vezmu-li to, oprátka mne nemine

Nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava je bezprostředně spjato s pohnutým osudem generála Aloise Eliáše. Jako mladík narukoval na počátku 1. světové války k pěšímu pluku, dobrovolně však přešel do ruského zajetí a jako příslušník československých legií se zúčastnil bojů na západní frontě, mj. i u Verdunu. Do vlasti se vrátil s hodností kapitána, účastnil se bojů o Těšínsko a o jižní Slovensko a i poté nadále zůstal aktivním vojákem. Absolvoval Vysokou válečnou školu ve Francii a uplatnění našel v generálním štábu československé armády, kde dosáhl hodnosti brigádního generála.
V bouřlivých třicátých letech působil jako poradce Edvarda Beneše a v období tzv. druhé republiky byl jmenován ministrem dopravy. Po březnové okupaci republiky byl právě on zvolen do čela protektorátní vlády, jelikož jako symbol českého vlastenectví mohl lépe působit na občany porobené země a usnadnit zavádění německých požadavků. Eliáš funkci přijal – jednak z obavy, že by se moci zcela chopili fašisté a kolaboranti, jednak z vidiny spolupráce s odbojem z výhodné pozice. Skutečně se krátce poté zapojil do aktivity podzemní vojenské skupiny Obrana národa, spolupracoval i s dalšími odbojovými skupinami a Benešovou exilovou vládou. Zatýkání odbojářů a jejich výslechy začaly nicméně na Eliáše vrhat stín podezření a nakonec vyšlo najevo jeho napojení na exil. Po zvolení Reinharda Heydricha novým říšským protektorem byl Eliáš zatčen a 1. října roku 1941 odsouzen k smrti. K popravě došlo po odložení trestu až o několik měsíců později, 19. 6. 1942 v souvislosti se stanným právem vyhlášeným po atentátu na Heydricha. Rozsudek byl vykonán na kobyliské střelnici. Eliášovy snahy byly následujícím komunistickým režimem označeny za kolaboraci a skutečného docenění se jeho odvážné plnění nedobrovolně přijaté funkce dočkalo až po roce 1989. Rehabilitaci završilo přenesení generálových ostatků do Národního památníku na Vítkově.