Na cestě po severní Ugandě

Sever Ugandy je jednou z nejchudších a nejproblematičtějších oblastí subsaharské Afriky. Téměř dvě dekády byl sužován Armádou Božího odporu – povstaleckou skupinou, která usilovala o zřízení křesťanského teokratického státu. Rebelové však podepsali s vládou příměří, které vedlo k definitivnímu ukončení tohoto dlouhého konfliktu. Dnes na hlavních tazích vybírají „mýtné“ namísto povstalců tlupy paviánů. Naštěstí se spokojí jen se zbytky jídla, které jim z okýnka odhodí šoféři. Silnice jsou po válce v zuboženém stavu a není nouze o nehody, které zastaví provoz v celém kraji i na celý den. Pro kmen Karomadžongů se toho však mnoho nezměnilo. Jde o pastevecké etnikum příbuzné s Masaji či Surmy. Jejich tváře a často i celé tělo zdobí skarifikace, tedy umění dekorativního zjizvování. Ugandská vláda se snaží je násilně oblékat a odzbrojovat. Daleko od civilizace žijí poslední Karamadžongové v tradičních vesnicích ukrytých za neprostupnou hradbou z trnitých větví. Do vesnice se vstupuje nízkým otvorem v hradbě, většinou doslova po čtyřech. Velkým problémem oblasti je nedostatek vody. Tu vesničané nosí často i několik kilometrů z děr vyhloubených do dna vyschlého říčního koryta. Paradoxní problém představuje i potravinová pomoc, která se stala pro místní tak samozřejmou, že zapomínají na tradiční zemědělské a pastevecké schopnosti.