Jiří Krejčík (1918–2013) se ve svých třiadevadesáti letech vydal se svým synem kameramanem Jiřím Krejčíkem ml. na cestu po Itálii. Společně putovali po stopách první společné rodinné dovolené v létě roku 1968. Navštívili Benátky, jadranské letovisko Cezenatico, Florencii, Řím a Vídeň. Na místech, kde děti kdysi objevovaly Západ a rodina daleko od vlasti prožívala dramata srpnové okupace, pan režisér vzpomíná na své marné úsilí přesvědčit demokratický svět, aby nedopustil tragédii Československa. Rodina se tehdy pozvolna dostávala na cestu emigrace, dychtivě a v obavách očekávala zprávy z domova. Přicházely rozporuplné informace i dezinformace. Bylo třeba řešit dilema jak dál a jakou cenu bude třeba zaplatit za návrat do Prahy. Nakonec se Krejčíkovi odhodlali překročit československé hranice. Režisér však domov, který opustil před odjezdem na rodinnou dovolenou, už nenašel a normalizační režim mu brzy začal dávat najevo, že není v nové společnosti vítán.
Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka
75%
Naše hodnotenie
Rebríčky