Po válce je Evropa rozdělená vznikem železné opony. Vojáci, kteří dobyli Berlín, jsou v gulazích, pokud ještě žijí. Stalin přijíždí do Berlína na Postupimskou konferenci. V peklech koncentračních táborů navždy zmizelo mnoho umělců – malíři, spisovatelé, hudebníci, historici umění, jazzmani, režiséři, architekti, básníci, fotografové... Mladí se snaží dohnat, o co je válka připravila. Začíná se znovu chodit do kina, nadšení pro swing hýbá veřejností, ovšem proti tomu se začíná formovat a vymezovat komunistická propaganda. Alespoň na pár sezon vzniká Divadlo Satiry. Anglický spisovatel George Orwell prvně používá termín „studená válka“. V srpnu jsou svrženy atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.
Surrealistická skupina není po válce obnovena – vznikají ale nové skupiny s mladými umělci – např. skupina RA představuje veřejnosti svá nová válečná díla. Znovu se nastoluje otázka po nové podobě umění. Poválečná bytová krize – snížená životní úrovní – a výrazně levicové tendence aktualizují ideu kolektivních domů, jak ho před válkou definoval Karel Teige. Roky těsně po válce naposledy ozáří vliv Paříže. Svět ovlivní filosofie existencionalismu. Jean-Paul Sartre přichází s radikální myšlenkou.
Koncem války se objevuje v Evropě další druh umění – strukturální abstrakce – informel. Stává se výtvarnou paralelou existencionalismu.
V roce 1948 komunistická avantgarda tvoří akční výbory. Socialistický realismus se stává jediným povoleným stylem umění. Začíná se prosazovat viditelná podřízenost ideologii v podobě bezduchých agitek.
