Na jaře roku 1792 nabrala francouzská revoluce nový směr. Občané, jimž byly poprvé přiznány svobody a práva, zažili nejen zázrak demokracie, ale záhy i jedno z nejkrvavějších období francouzských dějin. Ludvík XVI. dohnal Francii k vyhlášení války Františku Rakouskému, synovci královny Marie Antoinetty. Doufal totiž, že Francie utrpí porážku a jemu se podaří obnovit absolutistickou vládu. Poslanci si byli králových úmyslů vědomi. Do svého rozhodnutí válku podpořit ale promítli své naivní představy, že vítězství nad Rakouskem a Pruskem revoluci posílí. Naděje na vítězství však vzaly za své už během prvních týdnů bojů a nastoupila panika. Když se navíc král s rodinou pokusil z Francie utéci, byly dny monarchie sečteny a královský pár sťat gilotinou. Nastal krutý a nelítostný čas, v němž si doslova nikdo nemohl být jist, že přežije následující den. Čas, v němž revoluce začala požírat vlastní děti.
