Nacisté začali v prosinci 1942 ztrácet v Evropě půdu pod nohama. Koncem roku 1942 se německý postup zastavil a bylo jasné, že se válečná štěstěna začíná obracet k nacistům zády. Udělali stejnou chybu, jako před nimi Napoleon, v Rusku se válčí skvěle, ale jen do příchodu podzimních dešťů a zimy. Spojenecké nálety na německá města nabíraly na síle. Nacisté potřebovali zázračnou zbraň, ale jejich jaderní fyzikové se potýkali s překážkami, a navíc žili v neustálém strachu. Továrny čelily plošnému bombardování, uran pro jaderné reaktory nebylo možné získat a samotní vědci žili v neustálých obavách, že budou odvedeni do armády jako řadoví vojáci. Německé laboratoře se díky neustálým náletům měnily v nebezpečná místa a vědci se museli opakovaně stěhovat do stále podivnějších prostor. Pro vědce zapojené do atomového projektu bylo stále obtížnější provádění samotných pokusů, ale i získávání potřebných materiálů. Pokusy navíc bývaly často neúspěšné. Nikomu se nepodařilo jadernou energii spoutat, natož vyrobit bombu.
